50 EXTEMPORE kostel v oblacích (skupina sociální sítě)

EXTEMPORE kostel v oblacích (skupina sociální sítě)

Milion chvilek v Praze. Demonstranti žádají demisi premiéra. Václavské náměstí.

Na Václavském náměstí se v úterý večer znovu sešli lidé protestující proti českému premiérovi Andreji Babišovi (ANO).

Screenshot. Václavské náměstí iRozhlas.cz

 Mluvčí policie Jan Daněk uvedl, že se protestu zúčastnilo 35 tisíc lidí, organizátoři odhadli účast zpočátku na 60 tisíc a později až na 80 tisíc lidí. Demonstranti žádají demisi premiéra kvůli obnovení jeho trestního stíhání a auditu Evropské komise. „Rezignovat kvůli tomu, že nenávidí Babiše, opravdu nehodlám,“ vzkázal premiér.

Spolek Milion chvilek požaduje demisi premiéra Babiše a zastavení státních zakázek a dotací pro holding Agrofert. 

Chce, aby Babiš vrátil peníze, které určila auditní zpráva Evropské komise. Na protestu to řekli předseda spolku Mikuláš Minář a místopředseda Benjamin Roll. Spolek uspořádá na témže místě další demonstraci za týden, v úterý 17. prosince. Pozve na ni zástupce opozičních demokratických stran, chce znát jejich vizi.

iRozhlas.cz

Demokracie, Václavské náměstí, Milion chvilek, Aktuálně, Co je psáno, Civilizace, Můj pohled na svět, Myšlenka dne, Sametová revoluce, Sociální sítě 

Lidé se navzájem mnohem více potřebovali. Mladí potřebovali staré kvůli zkušenostem, hlídání dětí a staří zase potřebovali mladé, aby je živili. My jsme sociálním a důchodovým systémem tyto rodinné vazby rozvrátili.

Stáří s pejskem a cigaretou

Max Kašparů:

 Dřív byly trojgenerační domy. Bydleli tam staří, mladí a děti. V mnohém to bylo pozitivní, že ty děti viděly vztahy, domácí práce. V jednom domě byl kovář otec, kovář děda, a ten chlapec už uměl řemeslo na základní škole, protože to doma všechno viděl.

   Viděl tam i určitou formu vztahů. Lidé se doma rodili. Lidé doma umírali. Tohle už dneska není. Dneska máme paneláky, kde je jedna rodina a ty vztahy jsou na dálku. Nejsou to vztahy pod jednou střechou.   Ale. Já jsem jako začínající lékař vždycky fandil těm starým a říkal jsem, jak je ti mladí utlačují. Nicméně jsem musel změnit názor.  
Ono s některými starými lidmi vyjít v jejich jízlivosti, v jejich zlobě, v jejich nekritičnosti, to si říkám, já ty mladý obdivuji. Já bych nekritizoval mladou generaci, jak se někdy chová vůči starším, protože i ti staří se ošklivě chovají vůči těm mladším.

A na druhé straně vidím přesný opak. Ti staří by pro ty mladé udělali cokoliv a ti mladí se k nim chovají ošklivě. Čili já bych doporučoval v první řadě toto nepaušalizovat a ono to tak bylo vždycky.

 Od mých prarodičů vím, jak těžko se v těchto dobách žilo. Syn si vzal nějaké děvče, otec s tím nesouhlasil, protože nepřinesla žádné věno, denně to měla na talíři, všichni tam žili v napětí, mladá byla usurpovaná od těch starých.   A potom se všichni zbožně v neděli sešli v kostele a zase bylo všechno pokrytecky v pořádku. Víte, já bych na tu minulost nehleděl jako na něco ideálního, k čemu bychom se měli vrátit.   Měli bychom vybírat, měli bychom selektovat. Ani tam nebylo všechno ideální a stejně tak je tomu i dneska.

Staří usurpují mladé, mladí zapomínají a týrají ty staré, ale asi to tak bylo v historii vždycky.


Zdroj: rozhlas.cz - Jaroslav Maxmilián Kašparů ve ordinaci v Pelhřimově, český psychiatr, teolog, řeckokatolický kněz a spisovatel

Dobrý vtip!

Kachna a kuřátka ilustrace vtipu

RYCHLÉ KUŘE.

Jede automobilista, když tu ho předběhne kuře. Automobilista přidá, ale nedokáže jej dohonit, pouze vidí, jak zaběhlo do statku. Dojede tam a ptá se statkáře, zda je to pravda, že má tak rychlé kuře.
„Ano, mám, je speciálně vyšlechtěné, aby mělo velká stehýnka“
„A projevuje se to nějak na chuti?“

„Po pravdě řečeno, nevím, ještě jsme žádné nechytili.“

U moře. Jordánsko. Milované moře, moře vytoužené, moře, moře a na nic nemyslet!

Mořský záliv - Jordánsko

Byl to výdech moře, malátný a znělý,
hlas moře tenkrát v podvečer .... Ten den
nechtěl zemřít a v útesu rozechvělý
zlatými spáry zůstal zachycen.

Ale moře svou sílu v klíně mělo
a potom i slunce jak na pyšném loži
smočilo ve vlnách pozlacené čelo,
v uhlíku opálu rozpuštěné hoří.

Pro mé bolavé tělo zubožené
pro mou duši drásanou smutkem let
pro mé zkřehlé srdce poraněné

pro můj nahořklý a unavený let ...
Milované moře, moře vytoužené,
moře, moře a na nic nemyslet!

Machado skoro před sto lety napsal tento sonet a já ho už snad taky skoro před sto lety přeložila.

Petra Diotalevi Adámková sociální sítě

Děje se. Ani lokální svět se nezastavil a pulsuje. Žije a konstatuje děj. Jen pozorně poslouchejte debaty.O čem je řeč?

Cestující kráska

Odposlechnuto v Praze

Při čekání na metro na Hradčanské jsem odposlechl útržek hovoru nedaleko stojící dámy (cca 60) "...no hele, já myslim, že vona to místo dostane... mladá, vykozená, vyšpulená... ale víš co, né... já jí to přeju, fakt že jo! Jen si řikám, že my jsme byly takový krávy co? Samý ideály a hovno z toho!!"


Sociální sítě

Nevím, kam patřím a kam se mám odstěhovat. Jsem prostý globální nešťastník, který si užívá života kdekoliv.

V posledních dnech, mám pocit, že znovu

Slunce na západě je svobodné

prožívám 11. září 2001.

Ten chaos, zmatek, strach, nejistota a paradoxně zároveň pocit sounáležitosti s lidmi. Nepamatuji si vstřícnější období v USA než po 11. září. Lidé si měli co říct, kolemjdoucí na ulicích se zdravili, i já nosila hrdě americkou vlajku na klopě (ač český občan, ale najednou to nebylo podstatné, jaký jsem občan, kam patřím, odkud jsem, byla jsem prostě občanem planety). Podivné paralyzující ticho, když přestala létat letadla a zvuk letadel, na který jsme navyklí, ač ho nevnímáme, chyběl, ale vynořila se lidskost.
Dnes jsem nebyla v Paříži, ale atmosféra lidského spříznění mi evokovala dávno prožitou zkušenost. Skoro je mi líto, že až ve chvíli strachu a obecného ohrožení se my, lidé, dokážeme semknout, nevnímat pošetilé hlouposti a rozdíly v barvě pleti, oblečení, náboženské či sexuální preference, ale vnímáme jen to, že jsme spolu. Protože bojujeme proti podivnému zlu a spojuje nás strach. A v jednotě je síla.

A přiznávám se, že nevím, kam patřím a kam se mám odstěhovat. Jsem prostý globální nešťastník, který si užívá života kdekoliv. Učím děti asijské, muslimské, evropské, židovské a všechny jsou fajn. Is there life on Mars?


Jana Bradley


#tenkrát na západě #globální #USA #11. září 2001 #Paříž

Drazí ukrajinští přátelé, zavěšuji zde můj otevřený dopis.Otevřený dopis ukrajinským přátelům na facebooku i všem Ukrajincům žijícím v České republice.

Fotografie z Majdanu Kyjev, Ukrajina

Drazí ukrajinští přátelé, zavěšuji zde můj otevřený dopis.....Otevřený dopis ukrajinským přátelům na facebooku i všem Ukrajincům žijícím v České republice

Drazí přátelé,
neměl jsem původně v úmyslu napsat tento otevřený dopis, i když na Vás i Ukrajinu, která je tak nyní těžce sužovaná svým „někdejším ruským bratrem“ myslím každý den, a nosím veřejně ukrajinské emblémy na svém oděvu. Vyprovokovaly mne však k tomu naprosto bezprecedentní názory dvou českých politiků bývalého prezidenta Václava Klause a současného Miloše Zemana , kteří nejen že pohrdají Ukrajinou a jsou to Putinovo „řiťolezci“, ale již 25 let otravují politicko-společenské klima v této zemi a navíc promrhali vážnost této země v zahraničí, kterou nám vydobyl Václav Havel.

 Moje tchýně rodilá Ukrajinka z Vinické oblasti mně vštípila, protože jako osmiletá zažila v roce 1932-1933 hladomor vyvolaný největším zločincem v novodobé historii Sovětského svazu a Ruska J.V.Stalinem, ,„sěrp i molot /srp a kladivo/, „směrt i holod“ smrt a hlad“. Ukrajinský národ v novodobé historii především ve 20.století prožil jak pod Sovětským svazem pak nacizmem a po té i novodobým Ruskem, nesmírné utrpení. Při tzv.“Žních utrpení“ což je pseudonym pro hladomor, z pera tehdejšího západního politika zahynulo 5 milonů obyvatel Ukrajiny a statisíce jich bylo posláno do Gulagu, tedy pětina až čtvrtina venkovského obyvatelstva. Není mým záměrem, vyjmenovávat všechna zvěrstva, která ukrajinský lid tehdy musel prožít o tom jsem napsal jiný komentář. Jedno je faktem, že ani prezident Klaus ani prezident Zeman nejsou a nebyli mými prezidenty. 

Hluboce se stydím za tyto „politiky“, kteří na základě tendenčních, falešných a lživých informací hodnotí situaci na Ukrajině aniž by se sami o ní přesvědčili. Prezident Zeman opovržlivě o Majdanu mluví, že to nebyla žádná demokratická revoluce. Mýlí se . Již ruský car Petr I. Veliký upozorňoval na to, že Ukrajinci jsou pracovitý a hodný národ ale nesmí se rozlobit. To se stalo právě na Majdanu, kde vypukl spontánní protest normálních občanů a ne žádných „fašistů“ jak jsou to dodnes schopni papouškovat různí „čeští“ potentáti, kteří mají strach z Putinova Ruska a proto jsou jeho „cirkuanálními akrobaty“. Co bylo pro mne velkým zklamáním bylo a dodnes je nepochopení i západních politiků oč ukrajinským lidem šlo. Měli už dost korupčního jednání svých politiků, ať už to byli prezidenti Kravčuk, Kučma, Juščenko a nebo Putinův „zaprodanec“Janukovyč. Měl jsem možnost mluvit zde v Praze s těmi prvními hrdiny Majdanu, kteří utrpěli střelná zranění a v Praze se léčili, skvělí lidé dělníci, technici ,básník. Většinou mladí lidé. Proto si hluboce vážím hrdinství těchto normálních lidí.

Prezident Zeman nazval nás, kteří jsme ho na Albertově 17.listopadu 2014 „házeli do koše“ „uřvanými neandrtálci“, on ale totiž neví, že do „koše ho házeli“ i prostí Ukrajinci i Rusové, kteří se demonstrace na Albertově zúčastnili. Že „urazil“ mne 70. letého člověka mi nevadí, neboť na jeho vulgární chování, které je jeho normou jsem zvyklý. On ale urazil příslušníky jiných národů, v tomto případě ruského a ukrajinského ! Co mne však v podstatě nejvíce mrzí, je chování většinové české společnosti, která je vůči utrpení Ukrajinců přezíravá a v podstatě lhostejná. Jakoby jsme zapomněli na rok 1938, i na rok 1948 a nakonec i na srpen 68, když nás „obsadila“ bratrská vojska. Proč se na 50 milionový ukrajinský názor tak díváme přezíravě, má původ podle mého názoru v 90.letech kdy k nám postupně přicházelo tisíce Ukrajinců, včetně profesorů, doktorů, inženýrů i normálních dělníků, kteří zde vykonávali ty nejtěžší práce, které místní nechtěli dělat a v podstatě za vykořisťujících podmínek. Bylo to podobné jako když Češi utíkali na Západ po roce 1948 a1968. A protože jak prohlásil Petr I.Veliký Ukrajinci jsou pracovitý a hodný národ tisíce jich zastává v této zemi už své původní profese, jsou opět inženýry, doktory, techniky, filology, jako je Ilona Podolyan, a dokonce i skvělými baletkami ,když jen pro zajímavost jmenuji Ivanku Rada Ilyenko, baletku Národního divadla.

Drazí ukrajinští přátelé
je dobře, že žijete v této zemi, neboť jste dokázali svojí pílí a pracovitostí, že plně do této společnosti patříte a že jí obohacujete. To co s Vámi udělal v podstatě dnes již mohu říci „válečný zločinec“ Vladimír Putin a jeho kremelská věrchuška, který má na svědomí druhou čečenskou válku, nepodařenou invazi do Gruzie, který má prsty i v občanské válce v Sýrii a je hlavním iniciátorem války na východě Ukrajiny je naprosto odsouzeníhodné a neomluvitelné. On si vůbec neuvědomuje , že ublížil nejen Ukrajině, ale nesmírným způsobem poškodil samotné Rusko, které v demokratickém světě, kvůli Putinovým archaickým geo -mocenským a geo-ekonomickým zájmům ztratilo důvěru. O to je to větší neštěstí, že k tomu zneužil ukrajinský národ, který pod bolševicko-asiatsko-pravoslavnou knutou tolik vytrpěl. Nic jiného Vám nepřeji , než abyste byli svobodným, prosperujícím demokratickým státem a kyjevský Majdan roku 2013-2014 byl zapsán zlatým písmem v dějinách novodobého ukrajinského národa.

S hlubokou úctou všemu ukrajinskému lidu

Bohumil Řeřicha
V Podbořanech 4.ledna 2015

Zdroj: komunita Přátelé Ukrajiny sociální sítě Facebook

Rady do nepohody. Pokud se vám nelíbí v práci, najděte si jinou. Cestujte. Překonejte strach. Překonejte lenost!

Nefňukejte na Facebooku, nikoho to nezajímá.

Pokud se vám nelíbí v práci, najděte si jinou. Cestujte. Překonejte strach. Překonejte lenost.

Nečumte furt do mobilu, když sedíte v hospodě.

Nefňukejte na Facebooku, nikoho to nezajímá. Studujte tak, abyste měli titul v následující pětiletce. Zajeďte občas za rodičema, budou mít radost. Vykašlete se na všechny energetický upíry. Pokud vás podved, udělá to znovu, pošlete ho někam. Občas popoběhněte nebo povyskočte, srdce vám za pár let poděkuje. Neberte si žádnej úvěr. Když dostanete pokutu, zaplaťte ji. Revizorům utíkejte jen, pokud jste fakt rychlí. Neolizujte v zimě zábradlí. Nejezte žlutej sníh. Nenoste tanga, nikomu neslušej. Crocsy noste jen na zahradu nebo na operační sál. Toho muleta si ostříhejte, pokud nejste Jan Keller.

Coco Chanel říkala, že než vyjdete ven, koukněte do zrcadla a jednu věc uberte. Neubírejte kalhoty ani boty.

Nepohoršujte se nad Láďou Hruškou, už je to trapný. Učte se cizí jazyk. Nedávejte chlapům po prvním rande. Doprovázejte holky domů po prvním rande. Necitujte všude Paola Coelha a Malýho prince. Když vás něco bolí, běžte k doktorovi, rozhodně to negooglete. Vždycky najdete rakovinu. Prachy sú, tak je nechte točit. Neumřete sami, někoho potkáte, každej někoho potká. Cola Zero škodí organismu víc než klasická s cukrem.

Mlíko nezahleňuje.

Honem se projděte po Karlově mostě, zanedlouho ho zavřou. Říkejte lidem, že je máte rádi. Říkejte lidem, že je nemáte rádi. Jestli můžete někomu udělat radost, udělejte ji. Jestli vás někdo naštval, pomstěte se, ale elegantně a s noblesou. Karma si to přebere. Sbírejte hovínka po svým psovi.


Pokud jste holka, nikdy nejezděte s mávnutým taxíkem. Pokud jste kluk, nikdy si neholte hrudník.



Poznámka: to má pod čepicí proto všichni sdílíme, vy pitomé palice!




Autor si zaslouží pozvat na pivo!

Naprosto k neuvěření po dvaceti letech v USA všude dobře, doma nejlépe

Sluneční světlo svobody západu a úvaha Čechoameričanky

Sluneční světlo svobody západu a úvaha Čechoameričanky

Po dvaceti letech v USA, kde služby fungují nadstandardně (pominu-li služby zdravotních pojišťoven, ty odmítají hradit i to, co je ve smlouvě ), se učím trpělivosti a nechápavě vnímám nefungování služeb. Nové boty, které se po pár týdnech rozpadnou, nelze vrátit, ale musí se vyplnit reklamační formulář a čekat měsíc na verdikt (chybí jen soudní řízení), to je těžký oříšek pro člověka navyklého nakoupit si kvantum oblečení, vyzkoušet je doma nebo chvíli nosit a pak vrátit do obchodu cokoliv, co nevypadá dobře nebo se nelíbí a bez udání důvodu pro navrácení zboží dostane zákazník omluvu od prodejce a peníze zpátky.

Když jsem v úterý ráno přišla na autobusovou zastávku (na cestě do práce), byla tam cedule, že zastávka je dočasně zrušena. Bez varování. Prostě smůla. Do práce ať se dostane každý jak chce.

 Ač řidiči autobusů dostali papír s náhradní zastávkou, kde mají zastavit, oni tam odmítají jezdit. Naprosto k neuvěření. Člověk musí prosit řidiče autobusu, aby zastavil tam, kde to má nařízeno a on nevrle odpoví, že to neudělá, protože je iritován změnou v trase v důsledku opravy silnice. Konec diskuse.

Lidé ve službách z nějakého důvodu vnímají zákazníky jako otravný hmyz. Nevím, proč. Všechny zkušenosti ze života v ČR (očima někoho, kdo žil léta jinde) vstřebávám. Negativa i pozitiva.

A těším se, až si v zimě užiju funkčních služeb a pozitivního naladění věčně (ač uměle) usměvavých lidí v USA, ale pak se budu těšit na návrat do ČR, kde se lidé sice jeví jako věčně nespokojeni morousi, ale jsou jaksi autentičtí (ač to občas otravuje), ale funguje tady jakási normalita (třebaže občas vypadá jako nekorektnost, neférovost) a je tady svoboda (a čert vem zasmušilé řidiče autobusů či nevstřícné prodavače).

Janae Bradley

České děti neumějí psát eseje a referáty. Bojí se. Neumějí být kreativní a bojí se chybovat. Speciální pedagogika v praxi!

Digitální věk ve škole

Máme tady přátelé k dispozici postřehy ze školy, od učitelky se zkušeností se vzdělávacím systémem z USA a srovnání s Českou školou

Mé pozorování......
České děti neumějí psát eseje a referáty. Bojí se. Neumějí být kreativní a bojí se chybovat.
Snad proto, že forma se přeceňuje a obsah se často neocení? Protože jsem pedagog dobrodruh, vyškolený laxním americkým systémem, systémem, který klade důraz na obsah a neřeší formu a protože vnímám, že přílišný důraz na formu (perfektně úhledné písmo, gramaticky správná slova) může zabrzdit či potlačit dětskou kreativitu, nabízím žákům, ať píší. Ať se realizují v psaném textu. Jakkoliv. Ať píší cokoliv je napadne. Ať nechají myšlenky plynout a házejí je na papír a nehledí na pravopis či krasopis. I nesprávně napsaná či neúhledná slova čtenář dešifruje.

Malé děti nemohou umět psát každé slovo správně, ale když se nebojí psát a když učitel nepokárá tvořivost žáka tím, že potrestá každou chybu červenou barvou, děti se naučí umět se vyjádřit a povolit uzdu fantazii. Slohové práce by neměly být podrobeny analýze gramatických chyb, myslím si.
Snad mám obrovské štěstí, že pracuji ve škole, kde mé netradiční nápady a úlety jsou akceptovány a kde mám prostor experimentovat a zavádět netradiční manýry, které, troufám si tvrdit, obohatí žáky i pedagogy.
Prožívám nádhernou profesionální zkušenost. Pracuji s pedagogickými odborníky, kteří mi dávají prostor realizovat mé kreativní (crazy) nápady. Všichni se vzájemně učíme a spolupracujeme (a nepotřebujeme k tomu žádný oficiální teambuilding class, stačí selský rozum a obyčejné spříznění, smysl pro humor a nadšení).


Jana Bradley

Je to naše kultura. Jsou to naši lidé. Je to demokratická a chytrá země. Buďme proto při ní.

Izrael vznikl s podporou skoro celého světa v oblasti, kde nebylo skoro nic.

Kulturní, vzdělaní a chytří lidé jako my

Židé, kteří byli tehdy deprimovaní neustálým pronásledováním a genocidou, se pokusili vytvořit nový domov tam, kam je jejich kultura vedla. Palestina byla okrajovou provincií Osmanské říše. Skoro prázdná zem. Kdyby si ji tamní obyvatelé s nově příchozími Židy dobře rozdělili, tak by dnešní Izrael byl mnohem menší, ale byl by tam mír. Jenže zaostalé a fanatické obyvatelstvo si náhle vzpomnělo, že Palestina je "jejich" země. A k tomu se jejich Veliký Muftí spojil s Hitlerem. Tato koalice jim nepomohla. Od té doby je to tak, že Palestinci chtějí všechno a hlavně smrt Židům. A mají pořád méně a méně. Kdyby se jejich politika změnila, dokázali by jednat a dělat kompromisy, tak by mohli dostat hodně. Už ne to, co za Hitlera a po něm, ale pořád hodně. Když ale budou pořád zabíjet nevinné lidi, tak nedostanou nic. A bude tam pořád nekonečná válka. A v tom případě je třeba maximálně podpořit Izrael. 

Je to naše kultura. Jsou to naši lidé. Je to demokratická a chytrá země. Buďme proto při ní.

Pavel Šafr sociální sítě

Zmínila se o tom Hanka na sociální síti...

Pes značkuje teritorium člověk ovšem také...

Jsem si teď šla pro cíga a že už je tady všude zavřeno, musela jsem kousek dál.

 A po cestě na mě přišlo čůrání. Sice noc, nikde nikdo, ale i tak. Kalhotky sundávám jenom doma.  Ale bylo to tak naléhavé, že jsem musela udělat výjimku. Viděla jsem z dálky dva smrčky, mezi kterými by to šlo. Zrychlila jsem a vykonala mezi nimi potřebu.  Pak jsem šmátrala kolem sebe, abych natrhala nějakou trávu, kterou bych se utřela. A nahmatala jsem nedojedenou bagetu. Na světle jsem si přečetla, že záruční lhůta jí končí 17.7.

Což mně přivedlo na myšlenku, že mezi smrčky je oblíbená oblíbená destinace. Jsem nejspíš měla štěstí, že jsem nenahmatala něco hutnějšího...


Nalezeno na sociální síti Facebook 

Suguperge! Sdígilígim naga wegeb!

„Magamigi! Cogo tugu děgelagáš?“

Můj ranní dialog s dcerou studující základku probíhal běžně:
„Vstávej-zuby-čaj, s nikým cizím se nebav, ani si od něj nic neber!
„Ještě pětikábli na pytlíček, maminko….“
Mince na „pytlíček“ byla součástí ranního šrumce. Ovšem kdo bůra od mé dcery inkasuje, kde a proč pytlíček vydává, na to jsem se v domácím frmolu nikdy nezeptala. 
Ale dítě normálně rostlo, takže měsíční kilo mizející ve virtuálním pytli mě nebolelo.
Dokud jsem nezavítala do Copy general a mladík přede mnou nevyhrknul:
„Nemáte ty malý pytlíčky za pět korun? Takový ty na knoflíky…“
„Myslíš na hulení. Nemáme.“ Řekl věcně prodavač a fronta se kulišácky zavlnila.
„Někdy je to na knoflíky, jindy na šroubky, ale dávaj do toho drogy.“
Na hulení!!? Takže proto si včera solila čaj!
Vzpomněla jsem si, jak jsem na něčí na svatbě spokla nazelenalý koláček a pak už nešlo nic vrátit. „Dej si Snickersku a kafe se solí“ radil mi kamarád.
Poprvé na druhém stupni jsem Johance projela aktovku. Místo marihuany byl v Kinder vajíčku srolovaný pytlíček se zbytkem bílého prášku… Není to marihuana, je to kokain!
Tak proto vyhrála celoškolní závod ve vrhu koulí, ke které vůbec nemá vztah!
Štítivě zkoumám strukturu krystalů a googluju. Nahnědlá zažloutlost naznačuje, že půjde o prachsprostý speed. Proto mluví jako o překot a říká za každou slabikou „ga“ nebo „gu“. „Agahogoj magamigi“. V hlavě se mi rozjely feťácké fabulace. Dvě stě žáků školy se skládá po pětikorunách na gram pervitinu. Musím to zarazit. Běžím do školy. Dávám si kafe z automatu, když zavadím o název produktu „pytlíček“. Vhazuju pětikábli, chňapnu igelit a na záchodě otevřu. V pytlíčku si hoví hrstka nasekaných žužu v cukru.
Potkávám Johanku.
„Magamigi! Cogo tugu děgelagáš?“
„Nigic, šlaga jsegem jegenogom tagak kogolegem. 


Sociální sítě  Eva Turnová

Jsem čistota a sluníčko u vody ve své podstatě jsem světlo. A k té se postupně krok za krokem navracím.

Jsem čistota a sluníčko u vody.. ve své podstatě jsem světlo...
foto od Pavel Kysela.

Dovolme si každý den alespoň na chvíli být v kontaktu sám se sebou. Vnímat svoji podstatu v tichosti a klidu. Příroda, park, les, louka, jakýkoliv kousek přírody nám k tomu mohou být skvěle nápomocny.


Příroda je sama sebou, v celé své čistotě a kráse nás v tomto našem kroku může podporovat a vést.
A když není nikde poblíž příroda, ani strom? Zavřeme na chvíli oči, vnímejme svůj střed a dýchejme.
Nejsem bolestivé emoce, nejsem destruktivní myšlenky, ani bolestivé názory jiných lidí.


Jsem čistota. Ano.
 Ve své podstatě jsem světlo. A k té se postupně krok za krokem navracím.


Kristina

Tenkrát na východě neboli proruský terorista neváhá zabíjet. Celá tragédie na východě Ukrajiny by se nestala, kdyby Rusko neeskalovalo a nezneužilo vnitřní ukrajinské konflikty.

Malaysia Boeing 777  (Zdroj: Twitter)

Vladimír Putin má na rukou čím dále tím více krve 


Celá tragédie na východě Ukrajiny by se nestala, kdyby Rusko neeskalovalo a nezneužilo vnitřní ukrajinské konflikty

 Motiv k této hnusné akci je jasný.
 Barbaři v Kremlu považují civilizovanou část světa za slabou a demoralizovanou a snaží se ji co nejvíce poškodit, rozvrátit a rozšířit zpátky svůj vliv ze sovětské éry. Proč přitom musí umírat lidé z civilního letadla odlehlé země, to rozum nebere, ale je to důsledek války a chaosu.
Putin je za tyto zločiny zodpovědný od začátku až do konce, a to na 100 procent. A všechny ty otřesné lži, co sem zase znovu napíšou čeští přisluhovači KGB nebudu komentovat.

Lubjanka nerozložila jen Ukrajinu. Rozkládá i nás, Polsko i Maďarsko. Celé "jejich" "blízké příhraničí". Rozložili českou politiku. O tom jsem přesvědčený. To se nestalo celé náhodou.

A souvisí to s tou hrůzou, která se děje na Ukrajině. Náš osud je spojený s osudem Ukrajiny. Jen to není tak patrné. A proto to píšu.

Pavel Šafr  sociální sítě

Proč to musím pořád číst? Nechci být denně konfrontovaný s absurdními hloupostmi.

Hodlám být na straně moderní civilizace....

Musím teď přemýšlet nad tím, kteří moji kamarádi mi zařídili na fb tu ohromnou porci nenávisti k Evropské unii a k NATO a tu úžasnou podporu necivilizovaných zaostalých pochopů z Kremlu.

Proč to musím pořád číst? Nechci být denně konfrontovaný s absurdními hloupostmi.

Hodlám být na straně moderní civilizace. Musím přemýšlet hlavně nad tím, že prožívám konflikt mezi přesvědčeným zastáncem plurality názorů a zároveň člověkem, který se bojí o osud své země. A tyto dvě věci jsou dnes v rozporu. Když jsem se rozhodl pro respekt k pluralitě, nevěděl jsem, že budu muset respektovat i postoje, které jsou podle všech mých zkušeností i znalostí krajně nebezpečné pro moji zemi. Žili jsme kdysi v poměrně silně integrované soudržné společnosti. Stýská se mi po té době.

Pavel Šafr sociální sítě

Konec školního roku v Americe

Mexico - Zempoala

Můj školní rok skončil minulý pátek a školní rok mých dětí skončil dnes. A holky dnes přijely ze školy s pláčem.

 Nikoliv kvůli vysvědčení (to v USA neexistuje, pouze psaná zpráva o školním vývoji dětí mi příjde emailem během pár dní), ale protože se jím bude stýskat po škole, ač mají před sebou prázdninové dobrodružství.
A já ze slz mých dětí měla radost. Protože jsou ve škole rády. Protože škola nabízí pozitivní prostředí, ve kterém se děti cítí dobře a do školy se každý den těší. Protože škola nabízí to nejpodstatnější, příjemné klima bez stresů ze známek (které děti neznají), bez zkoušení u tabule, ale s podnětnou výukou a inspirací učit se a nabádá děti ke kreativitě a pobízí je nebát se vyslovit vlastní názor.

Ač mám často tendence zpochybňovat ten podivný americký vzdělávací systém, který je tak emocionální a nenaučí ani násobilku, fakt je ten, že mé děti do školy chodí rády (zatímco já měla stres z každého zkoušení u tabule i z vysvědčení).
Mé děti se zcela jistě nemohou srovnávat s vrstevníky v ČR, co se týče vědomostí, ale neznají školní stres a učení je baví. (A co se týče těch hloupých standardizovaných testů, které musejí všechny americké děti podstoupit, já výsledkům nepřikládám žádnou váhu a tudíž ty nutné, byť obtěžkávající testy mé děti nestresují).
Když se zpětně podívám na mé české dětství ve škole, vzpomínám na diktáty, písemky, žákovskou knížku (zmizíkem jsem měnila známky, abych doma nebyla potrestána), stresy ze zkoušení, biflování něčeho, co mi v životě nikdy nepřineslo užitek a začínám relaxovat a radovat se z toho, že mé děti jsou ve škole rády a že neprožívají stres a úzkosti. Že neví, co je to známka, žákovská knížka či vysvědčení a že se těší, až si přečtou psanou zprávu od učitelů, ve které učitelé nepíší negativa, ale nacházejí pozitiva a potenciál dítěte.

Od Janae Bradley Morristown, NJ, United States

O Ivetě jako české Marylin Monroe

Asi teda taky napíšu status o Ivetě. Nedá mi to.

Někoho život vede jiného vleče...první láska
a kouzelná fotografie

Ráno jsme s přítelem probírali náš život, náš těžký život, naše trpkosti (měli jsem na to výjimečně čas, protože mám chřipku a vzala jsem si na ní dovolenou), šli jsme na detail, jak nám osud hází klacky pod nohy a také jsme řešili naši finanční situaci, která ani teď, ani v dlouhodobé perspektivě nepřináší žádné jásavé vyhlídky (nedoplatek za služby osmička a to ještě nepřišel plyn)... Přítel si pak povzdechnul a řek, ještě že nebydlíme dvě stě metrů od nějaký železniční trati...jo, Iveta. Jsme na tom líp. K vlaku daleko. Ale abych zaujala nějakej osobní postoj k Ivetě. Je mi jí líto stejně jako všech mejch kamarádů nebo lidí, který jsem znala a který se uchlastali. Drogy a chlast většinou takhle před padesátkou ty lidi prostě složí do hrobu. Je to prostě tak. Smutný to je, ale možná měla větší šanci než kdokoliv jinej se z toho vylízat. Tak nakonec Artur neskončil v diagnosťáku, ale u Štajdla. Nějaký zázemí měla. To je prostě osud. No a jestli jí Rychtář bil nebo nebil. Určitě je to zmetek, už jen, že chce 17letýmu dítěti vypravit mediální pohřeb jeho matky, kde ho budou všichni očumovat jako cvičenou opici, o tom žádná. Ale jestli jí týral nebo netýral, tak všichni psychiatři asi vědí, že tyhle magoři nevnímají realitu úplně objektivně. A ty její projevy byly podle mě vždycky projevy nemocnýho člověka, trochu psychotický? Dojemný to je.

Byla v ní taková bezradnost a bezbrannost a byla hezká a měla hezkej úsměv, prostě je to naše Marilyn Monroe.

Renata

Obrázek je ze šťastné doby Ivety: Někoho život vede, jiného vleče...první láska
a kouzelná fotografie Ivety a Petra Sepeši

Člověk je dvakrát za život dítětem - z dopisu matky dceři...

Každý nějak žije tak i lidé na Václaváku a stáří přichází...

Dopis matky pro dceru: 

 „Má drahá holčičko, v těchto dnech, kdy vidíš, jak stárnu, bych tě chtěla poprosit, abys byla trpělivá, a především, aby ses pokusila porozumět tomu, čím si procházím.

 Pokud při našem rozhovoru opakuji tisíckrát tu samou věc, nepřerušuj mě prosím slovy „Vždyť jsi mi to říkala před chvíli“…jen mě prosím poslouchej. Pokus si vzpomenout na časy, kdy jsi byla malá a já ti mohla číst každou noc tu samou pohádku před spaním.
Když se nechci jít koupat, nebuď zlá a nebraň mi.

Vzpomínáš si, jak jsem se musela honit za tebou, když ses vymlouvala, abych tě přiměla se osprchovat, když jsi byla ještě malá?

Když vidíš, jak jsem ignorující vůči novým technologiím, dej mi prosím čas, abych se s tím naučila pracovat, a nedívej se na mě tím svým způsobem… pamatuj, zlatíčko, že jsem tě trpělivě učila dělat mnoho věcí jako slušně jíst, oblékat se, česat si vlasy a vypořádávat se každý den s životními zkouškami…
V tomto období, kdy vidíš, jak stárnu, tě žádám, abys byla trpělivá a aby ses hlavně pokusila porozumět, čím si procházím. Pokud někdy ztratím nit a nevím, o čem jsem mluvila, dej mi prosím čas, abych si mohla vzpomenout, a pokud to nedokážu, nebuď nervózní, netrpělivá ani arogantní. Jen věz ve svém srdci, že nejdůležitější věcí je pro mě být s tebou.

 A když mi mé staré, unavené nohy nedovolují, abych se pohybovala tak rychle jako dříve, podej mi svou ruku stejným způsobem, jakým jsem ti já podávala tu svou, když ses poprvé učila chodit. Až přijde můj čas, nebuď smutná… jen buď se mnou a rozuměj mi, až se dostanu na konec svého života s láskou. Budu opatrovat a děkovat za ten dar času a radosti, které jsme spolu mohly sdílet. S velkým úsměvem a ohromnou láskou, kterou jsem pro tebe vždy měla, chci jen prostě říct, že tě miluji… tvoje máma."