V ruce z vrby klubíčko a ve druhé smutné psaníčko. Jde ho poslat dolů vodou, po chvějící se hladině.

.....rozhrne se listoví. Kdo je za ním,
to nám vrby nepoví.

Smutné psaní

Odpoledne slunce zašlo,
rozhrne se listoví. Kdo je za ním,
to nám vrby nepoví.

Zelenkavé oči svítí v něm.
Vlasy samá vlnka k vlnce,
jak vrboví, kde postava dlí.

V ruce z vrby klubíčko
a ve druhé smutné psaníčko.
Jde ho poslat dolů vodou,
po chvějící se hladině.

Jako když mráz náhle květ i list sežehne a jen stvol zčernalý zůstane.

Víš

Víš

Nedovedu si to vůbec představit, ani na to nechci
pomyslet až jednou zůstane jeden z nás bez
druhého, samoten, víš až zestárnem - co 
vše pak pojednou změní se!?
Víš jak tu chvíli vidím
v představě? Jako
když mráz
náhle
květ i list
sežehne a jen
stvol zčernalý zůstane
chvět se kymácet jak stěžeň
na lodi když loď již nepluje – když
bouře strhla ji ráhnoví neb jako člun náhle se nakloní ....

Petr Flejberk, sociální sítě FB

U moře. Jordánsko. Milované moře, moře vytoužené, moře, moře a na nic nemyslet!

Mořský záliv - Jordánsko

Byl to výdech moře, malátný a znělý,
hlas moře tenkrát v podvečer .... Ten den
nechtěl zemřít a v útesu rozechvělý
zlatými spáry zůstal zachycen.

Ale moře svou sílu v klíně mělo
a potom i slunce jak na pyšném loži
smočilo ve vlnách pozlacené čelo,
v uhlíku opálu rozpuštěné hoří.

Pro mé bolavé tělo zubožené
pro mou duši drásanou smutkem let
pro mé zkřehlé srdce poraněné

pro můj nahořklý a unavený let ...
Milované moře, moře vytoužené,
moře, moře a na nic nemyslet!

Machado skoro před sto lety napsal tento sonet a já ho už snad taky skoro před sto lety přeložila.

Petra Diotalevi Adámková sociální sítě

Karel Kryl Salome výběr jeho písní...nikdy nezapomeneme...tak zakázali psát, zakázali zpívat!

Sršeň - matka  

Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které přetéká.

Já držím mobil ve své dlani...

Přetékající pohár

Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani, 
jenž čeká na rty člověka.

Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozlije,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.

Já držím pohár ve své dlani, 
jenž čeká na rty člověka. 
Já držím pohár ve své dlani: 
své srdce, které přetéká.


Já držím mobil ve své dlani
Jenž čeká na řeč člověka.

Kam se jen oko podívá, všude jen máky, je nám spolu krásně.

Vlčí mák

Když sedí červen pod oblaky,
půlí se rok a prodlužuje den,
u cest vždy kvetou vlčí máky.
Tak sbalme si své saky paky
a někam spolu utečem.

Vlčí mák v poli, náruč plná vášně…
Kam se jen oko podívá,
všude jen máky, je nám spolu krásně.
O této chvíli mohl bych psát básně.
Pálí mě lýtko. V trávě kopřiva!

Den má všední vůni – vůni čerstvého chleba na stole.

 den má všední vůni – vůni čerstvého chleba na stole.

Všední den

Náš den má všední vůni - kořennou vůni zralých trav jak na lukách
za kosou uvadají, nejvíc v nich cítit vůni mát.
Náš den má všední vůni – voní po stopách dívek v čase žní. To jak 
bosou nohou se země dotýkají a jejich písně jak všude kolem zní.

Náš den má všední vůni – tou vůní je prohřát domov, naši zem.
V té vůni se budí naše jitro a hvězdné noci planou mírovou vatrou
nad světem.

Náš den má všední vůni – vůni čerstvého chleba na stole. To jak ho
tisíceré ruce lidské hnětly než přinesly ho ženy v šátcích na pole.

Náš den má všední vůni, kterou nesmí zničit dým zkázonosných
mračen pod nímž stromy plody nedávají, pod nímž vše živé
zachvacuje smrtonosný stín …

Ze sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

A co Ty? Sám že nic nezmůžeš? Sám že nejsi nic? (jak řekl kdysi básník) Nevěřím!

.....jen jeden květ, květ věčné svobody

A co Ty?

Svět sám se nikdy nezmění, nikdy se na světě nic samo neudělalo.
Jen zrál někdy čas rychleji a bylo nutno na cestu vyrazit ještě před
půlnocí a nečekat teprve až ráno. Kout bylo třeba vždy železo dokud 
ho dětská ruka zmůže a když už, tak vypěstovat krásný voňavý květ
a nenechat jen kvést plané růže.

Květ sám se nikdy nezmění – sám -, jak sám? Když svět jsou lidé, jejich
krev a bouře v jejich žilách? Když v srdcích všech se
k světlu dere stejně jen jeden květ, květ věčné svobody, květ jímž
voní karafiát?

Svět sám se nikdy nezmění a těch, kteří změnit ho chtějí bude stále
dosti a sýčků bohužel, a krákoravých vran na větvi čekajících jen na 
hodokvas a na spadlé se stolů kosti – však hlavně těch, hlavně těch 
bude třeba kteří se dokáží i postit.

A co Ty? Sám že nic nezmůžeš? Sám že nejsi nic? (jak řekl kdysi
básník) Nevěřím! Já vím, že zdá se Ti Tvůj moudrý hlas hluchý 
v prostoru bez hranic však zaslechne ho jeden, druhý …na jeden hlas
vzápětí jiný ozve se a v zemi to tam-ta-my duní a duní …a země třese
se až do podzemí i na dně dávno už zdánlivě ztichlých tůní.

Ze sbírky Petra Flejberka „Neklamná znamení“

Podzim...ty řady špačků na dálkovém vedení, ty jemné pavučiny plující zlátnoucím povětřím …

Domove, domove podzimní...ty v barvách odcházíš...

Neklamná znamení

Můžeš si stále říkat: To nevěstí přece nic zvláštního, ta mlha tam nad
údolím, ty řady špačků na dálkovém vedení, ty jemné pavučiny plující
zlátnoucím povětřím …

ale když potom, jakoby potřísněn je pojednou břeh na podhájí krevními
obrazy vřesovišť – když pojednou odloupne se z ničeho nic javorový list
u lesa na pokraji a spadne před tebe do trávy – když v závratných výškách
přelety tryskáčů doprovázejí nejen bělostné beránky mlhovin ale i černé
šípy divokých ptáků – když pojednou uvidíš na louce fialové kalíšky růst
a dozrávat jalovec a modré hořce zavoní jak při klekání a jeřabiny
počnou krvácet a usazovat se v zpěněné krevní koláče a dým začpí ti
z ohníčků že oči máš jak od pláče –

a na stráni, když nad dolinou se klikatí tam a sem drak z bájných světů
(ale jen papírový) pak už je odtroubeno bez pochyb velké
halali na rok hojnosti, že je podzim, je podzim
chvěje se širokou ozvěnou
do dáli

Ze sbírky Petra Flejberka „Neklamná znamení“

Déšť je přece zlatý...

Déšť je přece zlatý....

...Jan Skácel...Déšť...

Prší po celé odpoledne
to bude vrabečků mokrých
prší jak pršelo by do rukou
jak do tvých

prší a kapky tančí
na asfalt prší
do skřivánčí

prší po celý dlouhý den
prázdné jsou ulice parky
jen déšť je přítomen

a prší bez přestávky
prší po celé odpoledne
prší jak pršelo už včera
na město padá déšť a na trávník
zrána i za večera

mokré jsou chodníky
mokrá je i tráva
prší a pršet nepřestává

nebe je stále tenčí
na střechy prší
do brabenčí

prší od rána do večera
nepřestává a nemůže
déšť padá na věž a na komíny
déšť padá na růže

prší a je to nekonečné
zdá se že bude padat věčně
do zahrad kolmý zlatý déšť

prší a kapky tančí
na asfalt prší
do skřivánčí

to bude sýkorek mokrých
prší jak pršelo by do rukou
jak do tvých...

Neklamná znamení

Na cestě pod zahradou lavička...lásky

Čekání
(studentské)

Volat tě nechci, ne, na to nemám … kosí zpěv zní
mi teď v podvečer zahradou, když se stmívá 
ve světnici …
Volat tě nechci, ne, sama až budeš chtít být mou
až najdeš bloudící cestu pod zahradou kde
zpívá mi teď jen kos
Přijď pěšinou, přijď pak přijď …
Najdeš mou náruč toužící
Zhojíš mou bolest
prosebnou ….

Ze sbírky Petra Flejberka "Neklamná znamení"

V zahradě spadaných jablek

Osiření stromu jsem poslední jablko

V zahradě spadaných jablek 

(česání)

Na opuštěné houpačce dovádí vítr. 
Nahoru, dolů, nahoru, dolů….
Odráží se od větví jabloně a kouř z páleného listí ho 
z vedlejší zahrady vyhání zpět.

Při této bláznivé pouti rozhýbal větve staré jabloně
a krupobití jablek padá do rozcuchané trávy.
Dříve, než zavoní po zemi, se většina z nich 
skutálí do úžlabiny k tyčkovému plotu …

A tam čekají na 
Čísi ruku Čísi koš Čísi ústa

A ta, co zůstanou bez povšimnutí ležet, si zahrada 
připraví svůj náhrdelník na blížící se podzimní 
karneval

Z nové sbírky Petra Flejberka „Neklamná znamení“

Kouzlo návratů

Kdo by se rád navracel do krajiny prošlých let a míst...
photo pavel k.

Kouzlo návratů

Kdo by se rád navracel do krajiny prošlých let a míst. Kdo by se rád nevracel
po cestách, jimiž kdysi šel? Jsem si jist, že každý!
Jeden by chtěl vše znovu zas tak žít, jiný by zase chtěl znovu napravit chyby …

Čím delší je cesta za námi, čím klikatější, strmá, klopotná, sluncem i pod
hvězdami ta radostná i ta se slzami, tím víc nás svádí vrátit se a hledat zemi 
zašlých let.

A kdybych se měl znovu narodit, zase znovu nastoupit cestu životem a jít 
kudy dují vichřice, šel bych zase tou cestou. Vždyť co přemnohých krás je 
právě v bouři zrozených.

(Ze sbírky Petra Flejberka "Prstýnky")

Miláčku, jak je ti...

Nohy se rozběhnou pak začnou tancovat...

Miláčku, jak je ti...

ve struny se vysypalo
zrzavé jehličí
tvá harfa zapláče
tvá harfa zakřičí

ten zvuk nás zabolí
Miláčku Jak je ti
Náhle vše uletí
Havrani na poli

říkej mi cokoliv
nic už se nevrátí
jen to co zabolí
nikdy se neztratí

a já ti zazpívám
takovou písničku
a ta ti zůstane
jak slza v hrníčku

slzenka voděnky
z té čisté oblohy
co vždycky pomůže
každému na nohy

Nohy se rozběhnou
pak začnou tancovat
když budeš můj milý
na harfě nocovat

Vím, že mi odejdeš

Vím, že mi odejdeš vím-li já kam
však stále čekám na tvé návraty, kdy budu s tebou
já a ty, třeba jen sedět a nic neříkat

Pro tu co už zapomněla:
pro mé malé holčičky

Byla jsem prvním pohlazením, polibkem na skráních
tvůj první smích i první pláč jsem zlíbala
od mala hýčkala tvá rozbitá kolena, všechna tvá probuzení
zloby i prohry donesla k utišení
Bralas mne s prvním lokem mléka i s první lžící polévky
byla jsem s tebou, já a ty a kolem doma
Jsem první vrba tvojí zpovědi, možná i zlá
tím jak moc milující, tápám při bezesných nocích
nechci být zraňující
Vím, že mi odejdeš vím-li já kam
však stále čekám na tvé návraty, kdy budu s tebou
já a ty, třeba jen sedět a nic neříkat
Můžeš se u mne vysmát, vyplakat
jenom mne nenech opuštěnou před prahem věčnosti
jenom mne nenech zapomněnou
ať stále cítím, že tu jsi.

Je taková báseň...drží krok se sluncem měsícem a hvězdami

Květ bodláku

Divergentní báseň

Je taková báseň

Drží krok se sluncem

měsícem a hvězdami

A přeci je psána
srdcem  Rozum Sám
Hlouposti nám
Našeptává

Srdce se směje  pláče
Sedí na bodláku
Zkřehlé Rozhlíží se
ptáče

Dívá se
Rozhlíží se
Koho
by potěšilo...

Je taková báseň
Drží krok se sluncem
měsícem a hvězdami...


Alenka Vránová

Sny jsou někdy tmavé bez jasných obrysů než přijde slunečný den probuzení

Nalézt to co se jen zdálo ve snách...

Hořičtí sochaři

Co se tvoří z tvůrčího zápasu a co přetavila láska
ve svých tenatech, to teď čeká připraveno v podpalubí
na plovoucí lodi hledajíc kotvu –
však je již v dohledu blízký břeh …

Jen ještě pár rozmachů a mocný úder vesla
jen se nevzdat Tam, kde tolik jiných vzdalo se
jen doznít nechat tu píseň zrozenou ze sna
a v slunný den nalézt to,

co dosud se jen zdálo ve snách …

(Ze sbírky Petra Flejberka "Návraty")

Životní verše

Boží Muka

I osedlal si poutník život sotva se narodil
a chtěl s ním letět nad oblaka
ne orat, vláčet brázdy, sít
Chyt ale špatný konec ohlávky
a spadl do propasti
Ne ty, to já tě povedu
od hroudy k hroudě
budeme sázet, sklízet úrodu svých plodů pozemských
I ztichl poutník, sklonil hlavu
Život je v právu, nasadil jho si na svůj hřbet
a vykročil vpřed za štěstím
S ním den vydal se na svou pouť
měl zlatý věnec co pecen chlebový
a krajáč oblak bělostných mu nes

Bloud, chtěl-li tomu uniknout
Dojíti třeba nejdříve mu
 až doveden bude k sídlu hvězd


Zdroj: G+ Jiřinka

Ten čas, v němž násilníkům neoschly vražedné pěsti od krve …

.....demarkační čára nových dějin

Petr Flejberk

čas, v němž násilníkům neoschly vražedné pěsti od krve …

Ten čas

Ten čas, ten neúprosný soudce který – po kolikáté to už? – dal za pravdu
zas jen ryzí pravdě .. Ten čas rozptýlený v zrnkách přesýpacích hodin, čas
velící kotvě nevzdat se na bouřné plavbě.
Ten čas v němž přicházela na svět i nová pokolení zdál se jakoby zcela
apatický byl k umírání ke zrození … Ten veletok utrpení, ten kompas v nás
na křižovatkách cest, ta demarkační čára nových dějin kudy se dát a jak a kam?
Nebylo mnohdy ani pomyšlení zastavit se, zůstat stát …

A přece.v tom všelijakém bolestnění se čas loudal a byl k nepřečkání, často
i v pouhé minutě jako kdyby celá pokolení prováděla nekonečné defilé!
Čas, kdy hrdiny se stávali malí když velkým ubývalo sil, čas odvahy, znehybnělých
vteřin staletí promítaných okamžiků kdy svědomí místo léků bylo váženo na lékárenských váhách lidských charakterů. Čas zvrhlých lidských činů a beztrestné zvůle, čas, v němž násilníkům neoschly vražedné pěsti od krve …
Čas, v němž znásobeno bylo mlčení nad zlatý poklad světa.

Fotografie jsou z událostí na Ukrajině    #Kiev #Majdan #Ukrajina

Veršování v korunách stromů

Cestou kolem velkých stromů

Lesy tiché lesy hluboké

Petr Flejberk
Modříny

Velikáni u cest na podhůří, kde se perou větry v korunách
s haluzemi nad dolinou když dují od východu
nebo když krajinou hvízdá severák a modřín střásá vějířky
suchého jehličí

Zčernalé větve ční nad krajinou a míří k modré obloze
jak prsty zvednuté jak ruce milující
modříny –
statní bohatýři