Konkurující závažné choroby a vysoký věk jsou pro život nemocného mnohem větší hrozbou než karcinom – ten se pro pomalý růst „nestihne“ projevit.

Na pískovišti RZP je vždy plno!

Změna léčebného přístupu u rakoviny prostaty

Zhruba do konce 20. století byly všechny lokalizované nádory bez rozdílu léčeny aktivně. Tento intervenční přístup byl poplatný tehdejší úrovni znalostí o přirozeném vývoji CaP a nepřímo k němu napomohla i potřeba osvojit si nové operační postupy i techniky. RaPE (radikální prostatektomie) se v urologii stala mírou nejvyšší operační kvality a hlad po ní přesahoval oprávněnou poptávku.

Když se po letech zjistilo, že se ani ty „nejzlatější“ ruce a nejdokonalejší technologie nevyhnou nezanedbatelnému procentu komplikací (inkontinence moče, erektilní dysfunkce, rektální komplikace), a hlavně že 30 % mužů má po 5 letech a 50 % po 10 letech biochemickou (PSA – PSAR) recidivu, přišlo velké zklamání. Velmi znepokojujícím bylo i zjištění, že více než 50 % nemocných má indolentní CaP, který aktivní léčbu nepotřebuje. Naopak léčba tumorů tohoto typu je zbytečná, a nadto nemocného svými vedlejšími účinky (komplikacemi) poškozuje.

Spanilé jízdy za CaP ztratily opodstatnění, což ne všichni „rytíři“ akceptovali. Strategii „najdi a znič“ (seek and destroy), kterou provázela éra „ostrých nožů a přežhavených urychlovačů“, vystřídala nová kvalita „přesně zaměř a dostaň pod kontrolu“ (target and control). Jinak vyjádřeno, paušální léčbu (alibistické uděláme maximum a uvidí se) vystřídal racionální přístup.

Ten je výsledkem velmi podrobné analýzy biologických vlastností nádoru, vybalancováním efektivity léčby a jejích nežádoucích následků i zhodnocením stavu pacienta (věk a závažné choroby). I nadále zůstává onkologický princip – vyléčení nemocného s agresivním CaP, anebo alespoň jeho co nejdelší kontrola – základním cílem.

Konkurující závažné choroby a vysoký věk jsou pro život nemocného mnohem větší hrozbou než karcinom – ten se pro pomalý růst „nestihne“ projevit.

Rychlá tady neplatí. Urologie a praktikova péče.

Změnila se i kritéria hodnocení úspěšnosti léčby. Prvořadým je hodnocení onkologické, hodnocení průběhu léčebného procesu je až následné. Dřívější zájem o co největší počet „lokálně odléčených“ nemocných s minimalizací komplikací bezprostředně souvisejících s léčebnou metodou vystřídaly onkologické parametry (ovlivnění celkové anebo nádorově specifické mortality, prodloužení intervalu bez PSA a klinické recidivy, vliv na kvalitu života v souvislosti s léčbou atd.).
Komplexní zhodnocení povahy nádoru, s přihlédnutím k věku nemocného a jiným závažným chorobám, kterými současně trpí, je výchozím bodem. Musí vycházet ze závěrů velkých studií vedených na principu evidence based medicine.

Důraz se klade vedle onkologických kritérií na kvalitu života, a na snahu prodloužit život za každou cenu. Poslední slovo má vždy nemocný.

Léčebná strategie by měla být výsledkem vyváženosti dlouhodobého přirozeného vývoje většiny nádorů s eventuální potřebou aktivní léčby a s jejím potenciálně negativním dopadem na kvalitu života. To vše s přihlédnutím k věku nemocného a jeho celkovému zdravotnímu stavu.

Zcela nová situace staví zainteresované odborníky i nemocné do pozice, v níž novým prvkem je i aktivní účast široce s CaP obeznámeného pacienta, který v konečné fázi sám rozhoduje o způsobu léčby (informovaný souhlas). 

Ze strany lékařů vyžaduje, aby opustili překonané a respektovali nové. To klade vysoké nároky na neustálé sebevzdělávání a nutí vzít na sebe přiměřené riziko.

Ke škodě nemocných je, že aplikace nové strategie v praxi probíhá velmi liknavě. Naráží na nedůvěru k novým poznatkům a neochotu opouštět zažité a jisté. Složitost problematiky, nejednoznačnost závěrů, náročnost podrobného zhodnocení situace u každého jednotlivého nemocného a i přetrvávající alibismus vedou k tomu, že je ještě mnoho nemocných léčeno způsobem, který neodpovídá úrovni současných poznatků.

MUDr. Jan Dvořáček, DrSc. přednosta Urologické kliniky 1. LF UK a VFN, vedoucí Katedry urologie IPVZ, Praha


Stamey: „…je to karcinom, kterým onemocní všichni muži, pokud budou žít dostatečně dlouho.“



#Lékaři, Muži, Nemoci lidské, Prostata, Rychlá péče, RZP, Základ poznání, Zdraví, Strach, jak na to, Lékař, O zdraví 

Patologie strachu a úzkosti obecně QUOD SEQUITUR, FUGIO ...Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále!

O reálném strachu a nereálném strachu 
– a ten druhý je úzkost. 

QUOD SEQUITUR, FUGIO, QUOD FUGIT, USQUE SEQUOR (Ovidius, Lásky)

Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále

Definice strachu se často plete s definicí úzkosti.
 Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud (1917) například psal o reálném strachu a nereálném strachu – a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči: strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci.

Jedna ze slovníkových definic strachu uvádí: „…děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“ (Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949). Jiný slovník definuje strach jako „možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného“ (Standard College Dictionary, 1963). Je příznačné, že slovo strach (anglicky fear) je odvozeno od starého anglického slova, znamenajícího pohromu, nebezpečí (Oxford English Dictionary, 1933).
Tyto definice zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potencionálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces – na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného. Úzkost je na druhé straně definována jako „…stav emocionálního napětí…“ (Standard College Dictionary, 1963). Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, „roztřesený uvnitř“. Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé.
Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti.
Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek. Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod. 
Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach.
Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.

Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím 
a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd. 

Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.

Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti. Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu.
V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.
Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.
Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu.

Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů.


ÚZKOST STRACH EMOCE NEGATIVNÍ KOGNITIVNÍ MYŠLENÍ  NEJISTOTA