U dezinformace, na rozdíl třeba od fámy, je zřejmé, že má vždy v pozadí nějakého autora, někoho, kdo ji stvořil. A potom už jen záleží na tom, kdo ji jako první přijme za svou a bude šířit dál. Společnost není vůči dezinformacím imunní a není ani v našich silách jejich vzniku zabránit.
Je to právě zase společnost a společenský systém, který má vliv na to, jak se v různých národech a kulturách vyvíjí určité stereotypy chování, které tolerují různé typy klamání. S tím souvisí i šíření dezinformací.
Zpravodajské služby, tajní agenti, informační kanály a přístup k mezinárodním masovým sdělovacím prostředkům jsou pro šíření dezinformací nezbytným předpokladem. Společnost, která těmito prostředky disponuje, sama vytváří vhodné prostředí pro proudění informací. Dělící čára mezi pravdou a nepravdou může být často velice tenká.
„Má-li být dezinformace účinná, nesmí obsahovat jen lživé informace, ale směs informací pravdivých a nepravdivých. Někdy zpravodajské služby vytvářejí dezinformační kampaň i na základě pravdivých informací, které jsou takové povahy, že je protivník považuje za nepravdivé.“